RaChod Naruby

28. – 30. 9. 2012

Pozvánka

Kontaktní osoba: Tomáš „Ryba“ Beran (berantomas@gmail.com)

Pokud byste si chtěli přečíst zážitky od přeživších, nenechte se přemlouvat!

RaChod

28. – 30. 9. 2012

Již po dvanácté jsme se s partou nejšílenějších spolužáků sešli k dlouhé a náročné cestě. Letos však netradičně na Černém Mostě v Praze, namísto Ještědu, jak tomu bývá každý rok. Jak jste si mohli všimnout na plakátech visících po škole, letošní RaChod nesl přídomek NARUBY. Jednoduše se nám zželelo těch krásných výhledů a panoramat, která necháváme rok co rok za zády a vůbec si je neužijeme. Proto jsme šli tentokrát „pozadu“, tedy z Prahy do Liberce.

Ve snaze zdolat hned první den co nejdelší kus trasy, jsme si naplánovali nocleh v jeskynním komplexu vzdáleném 52 km od Prahy a byli jsme mile překvapeni, když se nám do cíle podařilo dorazit už v půl druhé ráno, tedy o několik hodin dříve než zvěstovali někteří zlí jazykové v našich řadách. Noční teploty, jež se děsivě blížily bodu mrazu, během krátkého spánku prověřili naše spacáky a ráno jsme, vesměs neochotně, vyrazili vstříc dalším kilometrům.

Díky počátečnímu utrpení nás už však nic nezaskočilo, a přestože nás sužovaly puchýře a bolavé nohy, přející počasí spolu s vidinou blížícího se cíle nám dodávaly dobrou náladu. Na Ještěd jsme dorazili po nedělním poledni, zazpívali si ratabáckou hymnu (samozřejmě obráceně) a vychutnali jsme si zaslouženou odměnu v podobě bábovky a kakaa.

Pak už nezbylo než vyrazit domů regenerovat a vzpomínat na senzační tři dny nabité nezapomenutelnými zážitky se starými i novými přáteli. Je neuvěřitelné, jak dokáže oněch sto kilometrů lidi spojit. Stačí si místo autobusu vybrat pořádné boty.

Filip

Poďte, poďte, poďte … s náma všichni do Prahy. Málokdo v roce 2000 věřil, že by někdo šel dobrovolně pěšky z Liberce do Prahy. Někdo tomu nevěřil vůbec. Někteří účastníci nevěřili, že se půjde skutečně až do Prahy. A po návratu nikdo nevěřil, že by se to mohlo opakovat. Ale opakovalo se to – jedenáctkrát.

Když jsem loni (2011) viděl, jak lidi znají zpaměti cestu a přesně vědí, na které zastávce projelo jaké auto před pěti lety a komu se udělal puchýř na dvacátém kilometru, řekl jsem si, že to chce navázat na RaChod na Říp a udělat nějakou změnu.

Změna se nabízela sama a pak ji nabízel i Ben: pojďme to obráceně – RACHOD NARUBY. Začali jsme plánovat a štěstí nám přálo: záhrobí (doprovodný team – bůhví, odkud se to označení vzalo:)) se samo nabídlo, v pátek je ve škole volno, takže nebude problém se sejít už ráno v Praze, rosničky šplhaly vzhůru po žebříčku. Ale někdy je štěstíčku potřeba jít naproti, tak abychom nic nepodcenili – dokonce jsme si projeli část trasy ve středu na kolech, trasu jsme si nahráli do GPS, vytiskli jsme si podrobné mapy nepřehledných úseků v lese.

V pátek ráno čekali na Ještědu jen dva lidi – ostatní se kupodivu dostavili opravdu na Černý most do Prahy. Do Miškovic ještě hromadnou dopravou a pak už pěškobusem. Kvůli zvýšenému provozu na hlavních silnicích jsme trasu trochu protáhli po okreskách a to bylo dobře – babí léto mezi poli a bezva nálada nás provázela celým pátkem a tak ani nikomu nevadilo, že jsme šli skoro největší nálož kilometrů v dějinách RaChodu. A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se spát v Suchém mlýně u Nosálova jako za starých dobrých časů (ty snad pamatuje už jen Bérák – plyšový průvodce, který udává tempo všem ostatním chodcům). Do Suchého mlýna jsme došli všichni nedlouho po půlnoci a do několika místností skalního bytu jsme se více či méně pohodlně všichni srovnali.

V 8 hodin ráno už nám Ondra s Benií (naše báječné záhrobí, které tak perfektně vařilo a dodávalo jídlo, pozitivní náladu a teplý čaj na trasu) servírovali snídani a teploměr ukazoval celých 6 °C, takže ze Sucháče jsme vyrazili plni nových sil a nadšení. V Bezdězu jsme potkali Ondru s Lenny, kteří v pátek čekali na Ještědu a šli nám naproti (tak to aspoň celou dobu tvrdil Ben). Nějakých 40 km nás po včerejšku nemohlo rozházet, pročež jsme si cestu a pauzy vyloženě užívali. Listí na stromech nabíralo barvy podzimu, ale sluníčko ještě stále hřálo. V Kuřívodech jsme se zase setkali s Ondrou a Benií – čekali na nás s obědem – výtečnými burgery, které jsme si podle Benova návodu navrstvili jako v … jednom nejmenovaném řetězci rychlého občerstvení a nálada ještě stoupala, aby dostoupila vrcholu, když jsme v Osečné mohli ulehnout na skutečné postele, vysprchovat se v teplé vodě a povečeřet výbornou čínu. Navíc jsme měli před nedělním výstupem na Ještěd spoustu času na spánek.

Posledních 8 km jsme si v neděli vyloženě užili – jen nám už docházela čokoláda :) Přestávek bylo trochu víc, než by běžný turista na tak „krátkém“ úseku čekal, ale někteří z nás se už pohybovali jako robocop, jiní zase neměli na chodidlech ani kousek kůže bez náplasti přes puchýře, takže odpočívat bylo potřeba.

A pak přišla chvíle, na kterou jsme tolik čekali – Ještěd. Poslední desítky metrů jsme ušli skutečně NARUBY – couvali jsme, což v členitém terénu zkratky na vrchol byl výkon skutečně hrdinský a Béráka jsme nechali, aby průvod na chvíli uzavíral. I na závěr cesty nás provázelo záhrobí i se svým subzáhrobím Jájou a veru a vyznamenali se: bábovka, kakao a domácí šlehačka nám byly odměnou vskutku královskou za celých 100 kilometrů. Pak už jen hymny naruby, vrcholové foto naruby, diplomy naruby a hurá domů léčit si bolavé nohy.

Co říct závěrem? I když jsem byl na RaChodu podeváté a měl jsem v minulosti možnost poznat snad všechny jeho tváře, znovu jsem si ho maximálně užíval. Za rok si ho třeba užiju zase trochu jinak.

Ryba

Ratab podporují: Ratab o. s. sponzoruje ROSIMPEX s.r.o. Ratab o. s. sponzoruje RAUTIS Ratab o. s. podporuje Liberecký kraj